Petra Vrbová: Celý život zachraňovala druhé. Pak sama potřebovala pomoc.

Diagnóza, která přišla nečekaně

Petra Vrbová pracovala více než dvacet let jako lékařka záchranné služby na Semilsku. Byla zvyklá na náročné situace, rychlá rozhodnutí a každodenní setkávání s lidskou bolestí. Sama přitom žila naplno. Dvě zaměstnání, rodina, přátelé, milované hory a spousta plánů do budoucna.

V květnu 2024 se ale její život obrátil naruby.

Únavu, kterou pociťovala už delší dobu, přisuzovala pracovnímu vytížení. Ale ani na vytoužené dovolené se jí neudělalo lépe. K únavě se přidaly bolesti břicha, a tak se po návratu rozhodla vyhledat lékaře. Předpokládala, že půjde o žlučníkové kameny nebo žaludeční obtíže. Ultrazvuk a následné CT ale odhalily mnohem závažnější diagnózu – rakovinu slinivky s metastázami.

Nemoc, která se často dlouho neprojevuje výraznými příznaky, byla v Petřině případě už příliš pokročilá na operaci. Jako lékařka okamžitě pochopila, co diagnóza znamená.

Během několika dnů se z člověka, který byl zvyklý pomáhat ostatním, stala pacientka čelící nejisté budoucnosti.

I jako lékařka netušila, co všechno paliativní péče dokáže

Po stanovení diagnózy nastoupila Petra na onkologickou léčbu. Chemoterapie ji ale velmi vyčerpávala, bolesti se stupňovaly a spolu s fyzickými obtížemi přicházel také strach. Nejen z nemoci samotné, ale i z toho, co ji čeká a jak všechno zvládne její rodina.

Pomoc našla u lidí z paliativní péče. Už v den, kdy se dozvěděla diagnózu, jí významně pomohl rozhovor se sociální pracovnicí paliativního týmu MMN Jilemnice. Později se obrátila také na lékařku z vrchlabského hospice, která byla její přítelkyní.

A právě tehdy přišlo pro Petru zásadní poznání.

Přestože sama pracovala ve zdravotnictví přes dvacet let, netušila, jak širokou pomoc může paliativní péče pacientům nabídnout.

Stejně jako mnoho dalších lidí si ji spojovala především s posledními dny života, s tlumením bolesti a doprovázením umírajících. Nevěděla, že může být důležitou součástí léčby už mnohem dříve.

Paliativní tým jí pomohl řešit bolesti, zvládat psychickou zátěž, mluvit s rodinou a otevřeně se ptát na věci, ze kterých měla strach. Dokonce i na to, jak vypadá umírání na rakovinu a co může očekávat.

Odpovědi na některé z těchto otázek přitom neznala ani jako lékařka.

Paliativní péče není jen o umírání. Pomáhá také žít.

Právě tato zkušenost změnila Petřin pohled na paliativní medicínu.

Pochopila, že jejím smyslem není pouze doprovázet člověka na konci života. Pomáhá také zvládat závažnou nemoc, ulevovat od bolesti a dalších obtíží, poskytovat psychickou podporu a umožnit pacientům prožívat čas, který mají před sebou, co nejlépe.

Pro Petru to znamenalo zásadní změnu. Díky pomoci odborníků z paliativního týmu MMN Jilemnice, domácího hospice Duha ve Vrchlabí a podpoře dalších blízkých lidí postupně znovu nacházela sílu.

Mohla pokračovat v léčbě, vrátit se částečně do práce a především si užívat čas s rodinou, přáteli a při aktivitách, které měla ráda.

Uvědomila si ale také něco znepokojivého. Když o možnostech paliativní péče nevěděla ona sama jako lékařka, kolik dalších pacientů o nich nemá tušení?

A kolik lidí se k potřebné pomoci dostává zbytečně pozdě?

Petra se proto rozhodla o své zkušenosti otevřeně mluvit. Chtěla ukázat, že požádat o paliativní péči neznamená vzdát se léčby ani naděje. Znamená to získat podporu, která může zásadně ovlivnit kvalitu života se závažnou nemocí.

Petra volá 155. Tentokrát pro hospice.

S vlastní zkušeností přišla také touha poděkovat lidem, kteří jí pomohli. A udělat něco pro to, aby podobnou podporu mohli dostat i další pacienti a jejich rodiny.

Petra se spojila s námi, Domestiky, a společně vznikla dárcovská výzva Petra volá 155.

Název symbolicky odkazoval na její dlouholetou práci na záchranné službě. Tentokrát ale nešlo o záchranu života při akutním výjezdu. Petra chtěla upozornit na pomoc, která lidem umožňuje důstojně a kvalitně žít i s nevyléčitelnou nemocí.

Cíl byl odvážný – získat jeden milion korun pro hospice ve Vrchlabí a Semilech.

Součástí listopadové kampaně v roce 2025 byla také výzva k pohybu. Lidé se mohli zapojit chůzí, během, jízdou na kole nebo jakoukoli jinou aktivitou. Nezáleželo na počtu kilometrů ani sportovních výkonech. Důležitá byla podpora Petřina přání.

Petra mezitím otevřeně sdílela svůj příběh v médiích i našem podcastu Nejedu sám. Mluvila o diagnóze, náročné léčbě, vlastních obavách i o tom, co jí paliativní péče dala.

Nebála se přiznat ani to, co jako lékařka nevěděla. Právě její upřímnost pomohla oslovit tisíce lidí.

Milion korun a mnohem víc

Petřino přání se splnilo.

Do ukončené výzvy se zapojilo 1 776 dárců a společně přispěli 1 098 050 Kč. Vysněný milion se podařilo překonat a získané prostředky podpořily domácí hospice ve Vrchlabí a Semilech.

Pro menší hospice, jejichž fungování je do značné míry závislé na darech, znamenala sbírka důležitou finanční pomoc. Přinesla ale také něco dalšího – větší povědomí o paliativní péči a odvahu lidí začít se o ni zajímat a požádat o pomoc včas.

Právě to bylo pro Petru od začátku stejně důležité jako samotná vybraná částka.

Aby se pomoc dostala k lidem včas

Petřin příběh připomíná, jak snadno se může život změnit. Ale také to, jak zásadní rozdíl může znamenat správná pomoc ve správný čas.

Jejím velkým přáním je, aby se paliativní péče stala přirozenou součástí léčby závažně nemocných pacientů. Aby se lidé nebáli o svých obavách mluvit, znali své možnosti a nemuseli na pomoc čekat až do posledních dnů života.

Protože paliativní péče není jen o tom, jak člověk umírá. Je především také o tom, jak může žít, i když jeho nemoc už nelze vyléčit.

Petře děkujeme za důvěru, otevřenost a odvahu sdílet svůj příběh. A všem dárcům za to, že pomohli proměnit její přání v konkrétní pomoc.